Skončili jsme u hřbitova a reálně to vypadalo, že končíme úplně. Neexistovalo nic jako západ sluníčka, protože krom mraků se nad horizontem pyšnila svou silou i šedivá mlhovina, ale nešlo nám jen tak všechno sbalit a rozloučit se.. Zrovna jsme se rozfotili!
Jsme na okraji nějakýho města, tak pojďme najít nějaký osvícený místo.. výlohy, nebo ideálně kus nějakýho neonu, nebo aspoň cokoli, co nebude jen čirá tma! Anička bude stejně vypadat skvěle kdekoli...
A tak jedeme do centra a mám pocit, že jsme přinejmenším snad v Bruntále. Šedivý oprejskaný město, opadaný omítky, rezavý kusy kovu trčející z chodníků, po kterých už tak dlouho nikdo nešel, že v nich roste tráva vyšší než moje auto. Pouliční lampy ještě nesvítí a o zářících výlohách jsem si mohl nechat zdát, protože většina z nich je zadělaná mřížema, nebo kartonem a pocitově za každou z těch výloh uvnitř čeká majitel s nožem v ruce připravenej chránit a bránit co jeho jest.. :D
"Dobře, tak jako.. i když seš krásná a šikovná baba, tak ... tohle místo ani ty svou přítomností nerozjasníš", říkal jsem s trpkým úsměvem (ale zároveň taky se slzou v oku) Aničce, když jsme projížděli městem, ve kterým se doufám už nikdy nevyskytnu, protože už teď bylo děsivý a ani si nechci představovat, co se tam odehrává po setmění..
Když jsme dorazili na druhej konec celé téhle hrůzy, mohli jsme se vydat třema směrama. Všechny tři silnice vypadaly, že vedou na nějakej kopec, což byla poslední naděje. Čím výš člověk je, tím dýl tam je nějaký světlo, že? ... Takže jsem si bez rozmyslu vybral cestu, která vedla rovnou za nosem, šlápl jsem na to a fičíme stmívající se krajinou.
Nevim, proč jsem čekal, že aspoň jednou za celej den udělám dobrý rozhodnutí, ale rozhodně vím, že jsem opět šlápnul vedle, protože jednak na ten kopec , zrovna tou mnou vybranou silnicí, vedla cesta nekonečná a daleká :D .. a druhak.. jsme už už přijížděli k horizontu a před náma už z dálky září obří cedule "zákaz vjezdu" ....
A to by nebylo tak hrozný. Zákaz nezákaz, potřebuju fotit, vjedu tam, fotim... ALE .. za tou cedulí, přesně od horizontu toho kopce a dál byla celá cesta nasračku rozkopaná. Reálně tam byly hromady a hromady odporné hnědé hlíny a asfaltu a nedalo se jet dál.. a už vůbec ne tam fotit..
Já si tenhle kopec ale vybral, protože z dálky, zespoda, bylo vidět, že u silnice stojí vysoká alej listnatých stromů a ta mě už z dálky vybízela k tomu, abychom ji využili a zaznamenali její krásu..
Ale reálně.. to byly podzimem unavený stromy, stojící vedle čerstvě posekanýho pole, což znamenalo jenom další hlínu a k tomu ještě takový ty odporně ostrý krátký zbytky stébel nějaké plodiny, který nejen že lehce projdou botou, ale stejně tak i celou nohou! :D
A já nevěděl, jestli se mám smát, nebo jestli budu brečet, nebo křičet do nebe na mraky jak starej pán, nebo co... Ale ještě jsem se nevzdal.. Jdeme přes to odporně ostrý, blátivý pole až na konec aleje, abychom vyzkoušeli, jestli to půjde. Dělám jednu fotku, druhou fotku... vidim, že to je celý v prdeli..
Že jestli jsme se před asi hodinou (u hřbitova) sklouzli na jedné vlně blaha a pak jsme společně plní očekávání doufali, že příjde další, na kterou radostně naskočíme a pofičíme, tak tohle kurva není moře. Tohle není ani přehrada. To v čem stojíme je zkurvená louže hamby a smutku a jediný vlny, který tady jsou jsou z návalů hněvu a zmaru, kterej pociťuju a na těch se rozhodně k duze štěstí dojet nedá! :D
Takže se vracíme k autu, přes to zkurevný pole, který se zdá být minovým.. a dojdeme až ke značce, za kterou jsem zastavil a už už jsme na odjezdu. Ani jsme už nepřemýšleli o tom, že by se cokoli fotilo, takže to z nás obou už spadlo.. A pak mi to došlo.
Dal jsem si cígo.. a čumim na to, jak pojedeme dolů z kopce zpátky k benzince, kde jsme se původně potkali.. A vidim před sebou tu krajinu, tu čistou silnici, po které kvůli zákazu nikdo nejezdí.. a vidim modrou hodinku.. a vidim taky (stále) polonahou Aničku.
"TY PIČO TO JE VONO!" křiknu najednou do toho tmavýho ticha.. "Stoupni si tady na silnici, to bude mega super hustý!" ..
Anička na mě čumí, jako jestli .. si dělám prdel.. nebo jestli se snažím uvařit něco z vody, protože jestli si od Zemánka představovala cokoli, určitě to nebyly hodiny ježdění v autě od jednoho průseru ke druhýmu, plný nadávek a zmaru, následný focení u hřbitova, další hromady nadávek u hromad hlíny na zavřené silnici po tom co jsme projeli nejodpornějším městem světa, abych .. ji .. jakože.. nadšeně.. fotil.. na.. silnici... uprostřed ničeho.. po tom, co zapadlo slunko :D ... S tím nemohla počítat.. :D prostě nemohla :D
A já říkám "Jasněěě, pooojď než bude úplná tma, to bude fakt dobrý!" ... a s výrazem Ralfíka ze Simpsonů jí ukazuju, kde přesně se má postavit a co bude dělat. Ještě pořád mi nevěří, ale to se změnilo hned v té chvíli, kdy jsem jí ukázal, jak brutálně dobře v tom poloprůsvitným hábitu temné královny stojící v pološeru vypadá. A vypadala fakt brutálně dobře, však se podívejte! :)
A najednou to zase šlo jak na drátkách. Člověk by sice čekal, že se na uzavřené silnici nebudou vyskytovat žádný další formy života jedoucí v autech, ale to bychom nebyli my, abychom tuhle drobnou, až příliš často se opakující radůstku z potkávání stále nových a nových a přitom stejně se divících lidí, nezažili. Takže ano.. někteří se jen divili, jiní se usmívali, jeden pán dokonce zastavil, aby se nás zeptal, co že to děláme.. na což jsem mu řekl.. že .. fotíme.. na což řekl že proč.. a já mu řekl proč.. :D (je to i ve videu, který vyjde brzo)..
No a pak najednou přišla opravdová tma, která se na nic neptá. I tak jsem se jí snažil odpovědět nastavením ISO 160.000, ale i to bylo jako plivnutí do šumícího moře a tak jsem si s Aničkou už jen vesele plácl na znamení jakoby dobré práce.. S vnitřním doufáním, že tohle jedno plácnutí v ní vzbudí tak dobrej pocit, že zapomene na všechno, co se stalo.. Nabral jsem ji do auta a odvezl zpátky na benzinku :D
A od té doby jsme se neviděli, nepsali si a ani nic neřešili.. A když jsem se jí ptal, jestli si chce předem přečíst tenhle příběh z focení, aby věděla, co půjde ven, tak mi odepsala jen "Věřím, že to bude stejně dobrý, jak to focení" .. A do teď nevím, jestli to byla skrytá urážka, nebo jestli to plácnutí reálně zabralo :D
Fotky ale k sobě na instáč dávala, tak snad ... SNAD.. na mě vzpomíná v dobrym.. :))