Tak po posledních třech "vyzáblých" sériích jsem si říkal, že si dáme zase naopak něco "udělanějšího" (a to myslim v nejlepším slova smyslu), tak aby si přišli na svoje všichni :))
S Kamilenkou jsme se domluvili, že si dáme nějaký "plavka fotky" - ostatně to po mně chtěly skoro všechny holky v létě.. Každá se chtěla někde nořit do vody, potápět se, vodničit a ukazovat mi jak jim to sluší s mokrýma vlasama a já to s osuškou a foťákem v ruce nestíhal brzdit :D
Především tolik zajímavé vody kolem mě zase není. Řeku jsme dávali stokrát, přehradu tisíckrát, rybník se nedá (tam se ani kaprům nelíbí) a tak zbývala poslední možnost (abych se samou nudou nechtěl sám utopit) a to byl zatopenej lom v Rudici.
Lom v Rudici má dvě jistoty. Zaprvé, že tam bude sto lidí a padesát z toho se bude fotit a zadruhé že tam nepůjde vyfotit nic hezkýho, protože to je prostě žlutej vole kopec vole písku a kaluž vole žluté vole vody :D Proto tam nejezdim rád, protože to je vždycky souboj a snad ještě nikdy jsem neodjížděl s pocitem, že bych neměl svoje fotky z tohodle místa poslat rovnou na Facebook do skupiny "ty nejsi fotograf" ..
Ale přece nezklamu naši malou jemňunku rybku zlatunku Kamilku (jsem si říkal), když po té vodě tak bezmezně touží! .. Takže jsem ji nabral na vlakáči a fičíme přes kopce, lesama a loukama k lomu. Jsem si myslel. Jel jsem totiž poslepu (protože to tam přece dobře znám všude) a když mi bažiny po levé straně naznačovaly, že stejně jak postupně požírají čímdál těsnější cestu, pojedu-li dál, sežerou i moje auto a i nás.. A jak na mě z druhé strany začaly svýmy větvy výhružně mávat i stromy, říkal jsem si "jasan! jedu špatně" :D .. a taky že jo..
Chtě nechtě jsem musel tuto situaci přiznat mojí vyděšením postupně zelenající spolujezdkyni, která poprvé od doby co nasedla, teď na moment odložila řasenku, odvrátila zrak od zrcátka, otočila na mě hlavu, pozvedla obočí, pokrčila rameny a hned poté se jala pokračovati, aby nemusela sledovati tu samou strašidlouhou cestu zpátky.
Aniž bych snad měl kombinézu závodního jezdce, tušíc že slunce ani dnes nebude milostivé a nepřibrzdí snad ani proto, aby mohlo posledními teplými paprsky šimrati v lomu Rybanu v jejích pestrobarevných plavkách, šlapal jsem na pedály a kroutil volantem jako bych snad závodil s časem o život.
Jsem tu! Vybíháme z auta, běžíme k lomu a co naše oči nevidí: Lom je prázdnej, nikde ani noha, voda je čistá a odráží se v ní sluníčko, který vypadá, že ještě minimálně hodinu bude krásně svítit. Je to nádhera.
Co naše oči vidí: Lom je narvanej lidma, polovina z nich se fotí, okolo je spousta malých křičících dětí s nervově vypjatýma křičícíma rodičema. Voda je špinavá, slunko už je dávno v háji. Prostě lom v Rudici jako vždycky.. :D
Takže hledáme místo, kde je nejmenší provoz (tzn. jen 20 lidí v nejbližším okolí), Kamča odbíhá do křoví navlíct se do prvních plavek.. a já se snažim ji, hned vedle další fotografky která se pokouší (s očividně léty budovanou odolností) udělat s úsměvem na tváři hezký fotky nervózně pózující rodince, s co nejmenší mírou rušení vyfotit. A moc mi to .. pocitově.. nejde :D (nečekaně) (to bylo složitý souvětí kurva :D)
Takže mi netrvalo dlouho a poslal jsem ji šplhat mimo lidí do nejpříkřejšího svahu, kterej kolem byl, abych pak zjistil, že fotky z toho žádný hezký nebudou :D .. ale introverti mě jistě chápou.. :D
A vlastně to, že jsme si nakonec oba hezky šplhnuli nahoru, mi pak pomohlo se aklimatizovat, vyprdnout se na rušiče pocitů (tím myslim i malý i velký lidi) a pustit se do toho s trochu větší vervou! :) Uvidíííte příště.