Znáte takový to, když se o něco snažíte a pod rukama vám vzniká jen nějakej chudej příbuznej vaší původní představy? Jakože.. Je tam potenciál, ale pořád to není ono.. A tak se snažíte změnit jednu věc, jinou věc, zkoušíte třeba i jinej přístup, zkoušíte odpočinek a pak zase množství úprav, fíglů a všeho co vás napadne, abyste se po hodinách snažení rozhodli na to vykašlat... a přesně v ten moment, kdy z vás všechno spadne, protože už to hodíte za hlavu, tak se "TO" povede?
Jestli ne, tak vám závidím :D .. protože je samozřejmě lepší mít možnost svou představu okamžitě a přirozeně zhmotnit bez dřiny a útrap.. Ale někdy to jde z tuha a je to tak jak se říká - "Vyhrají ti, kdo vydrží" .. (to by BTW mohlo být moje životní motto)
Chci říct, že tahle série byla série, kterou jsme si připravili ještě písmenkama přes Instagram dávno před focením.. Adriana totiž byla unešená (jako správná zrzka), ze zelené zdi, kterou viděla na mých fotkách a připravila si tenhle speciální rudej outfit, aby to "střílelo" .. a já zas věděl, že to budeme fotit po tmě, takže jsem už vymejšlel, jak tam hodim světla a všechno, aby to zafungovalo.. Takže to bylo vymyšlený dopředu! :)
No a potom jsme spolu stáli před tou zelenou zdí, Adrianka připravená, ustrojená a krásná.. Já nachystanej, naladěnej, světla rozsvícený.. a fotili jsme jednu fotku za druhou a ačkoli jsme se mohli oba přetrhnout, pořád to nebylo vono.
A jak už jsem psal - přesně když jsem to vzdal a řekl "Pojďmě teda radši dělat něco jinýho", tak si Adri v návalu emocí a toho, že to pořádně nešlo, hodila sako přes hlavu a zabalila se do něj.. A KDYŽ JSEM TO UVIDĚL, věděl jsem, že TY PIČO, toto je vono!
Takže jsem jí řekl, že teď je to konečně ono.. Což.. asi člověku s kusem hadry na hlavě úplně nepřidá na sebevědomí :D .. A tak jsem vyfotil tři fotky, ze kterých dvě tu vidíte.. A pak jsem už byl tak otrávenej celou zelenou zdí a rudým kostýmem, že jsem reálně byl ochotnej i zaplatit za to, abychom šli dělat nějakou poslední, jednoduchou, nahatou sérii, při které nám bude fajn..
Jsem ale moc rád, že se ten finální moment nakonec podařil.. že tam přišlo to zadostiučinění, protože jinak bych měl zase malej černej puntík na dně mojí křehké duše a hajzl, který ty puntíky jednou za čas kontroluje, by měl zase o jeden důvod navíc k tomu, aby mě trápil.. :))